Solární panely jsou od roku 2012 klasifikovány evropskou směrnicí 2012/19/EU o odpadních elektrických a elektronických zařízeních jako elektrozařízení a vztahují se na ně povinnosti budoucího zajištění sběru a recyklace odpadů. Spadají tedy pod evropskou i národní regulaci tzv. rozšířené odpovědnosti výrobce (anglicky Extended Producer Responsibility nebo-li EPR), jejímž cílem je maximální materiálové nebo energetické využití v případě ukončení jejich životnosti.
Podle evropské směrnice, která vstoupila v platnost 13.srpna 2012 jsou solární panely zařazeny do 4. skupiny elektrozařízení (podskupina 4b). V České republice byla tato směrnice implementována v roce 2012 prostřednictvím novely zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech a která stanovila následující:
Na původní zákon o odpadech navázal aktuálně platný zákon o výrobcích s ukončenou životností č. 542/2020 Sb. platný od 1.1.2021, k němuž byla v roce 2022 schválena prováděcí vyhláška č. 16/2022 Sb., o podrobnostech nakládání s některými výrobky s ukončenou životností.
Za recyklaci tzv. nových panelů (tj. panelů uvedených. na trh po 1.1.2013) odpovídá ten, kdo panely na území ČR buď vyrobí nebo je doveze ze zahraničí. Každá taková osoba musí hradit náklady na budoucí recyklaci solárních panelů formou recyklačního příspěvku a být evidována u Ministerstva životního prostředí v tzv. Seznamu výrobců elektrozařízení. V případě zahraničního výrobce neusazeného v ČR (např. e-shop) vymezuje zákon institut pověřeného zástupce, které za danou osobu plní všechny legislativní povinnosti.
Pokud výrobce jakožto první osoba, která solární panely uvádí na trh v ČR své povinnosti neplní, přechází automaticky veškeré povinnosti na distributory daných solárních panelů.
Provozovatel solární elektrárny musí prostřednictvím kolektivního systému zajistit, že panely z jeho elektrárny budou po skončení životnosti ekologicky zlikvidovány. Tuto povinnost musel splnit prostřednictvím rovnoměrných dílčích plateb poskytovaných minimálně s roční periodicitou počínaje od 1. ledna 2014 tak, aby financování bylo plně zajištěno nejpozději do 1. ledna 2019. Původní vyhláška č. 352/2005 Sb. o podrobnostech nakládání s některými výrobky s ukončenou životností dále stanovila minimální výši příspěvku pro provozovatele solární elektrárny ve výši 8,50 Kč/kg panelu.
Klíčové ustanovení týkající se historických panelů nařizuje, že kolektivní systém musí po realizaci recyklace v rozsahu jedné a druhé třetiny hmotnosti solárních panelů zajistit průběžné finanční vypořádání s vyměřením nedoplatku nebo vrácením přeplatku provozovateli solární elektrárny:
„Po zajištění zpětného odběru, zpracování, využití a odstranění odpadních solárních panelů v rozsahu jedné třetiny celkové hmotnosti všech solárních panelů uvedených na trh do dne 1. ledna 2013 a instalovaných v solární elektrárně předloží provozovatel kolektivního systému provozovateli solární elektrárny průběžné finanční vypořádání, ve kterém uvede přehled nákladů spojených se splněním těchto povinností na jedné straně a poměrnou výši peněžních příspěvků přijatých od provozovatele solární elektrárny včetně výnosů z nich, pokud jich bylo dosaženo, na straně druhé. Případný rozdíl mezi sebou provozovatel kolektivního systému a provozovatel solární elektrárny vypořádají do 1 měsíce od předložení průběžného finančního vypořádání. Stejným způsobem provedou provozovatel kolektivního systému a provozovatel solární elektrárny následující průběžné finanční vypořádání po zajištění splnění povinností podle věty první v rozsahu dvou třetin celkové hmotnosti všech solárních panelů uvedených na trh do dně 1. ledna 2013 a instalovaných v solární elektrárně, stejně tak závěrečné finanční vypořádání po úplném zajištění splnění těchto povinností.“
Skutečnost, že česká legislativa uložila povinnosti spojené se zajištěním recyklace panelů z výrobců na provozovatele solárních elektráren byla v minulosti předmětem soudního sporu kvůli údajnému rozporu s evropskou legislativou. Evropský soudní dvůr však dne 25. ledna 2022 konstatoval, že legislativa ČR je v souladu s účelem směrnice 2012/19/EU.
Kolektivní systém je účelově založená a neziskově hospodařící společnost, jejímž jediným posláním je zajistit společné (kolektivní) plnění povinností pro povinné osoby – výrobce nebo provozovatele solárních elektráren. Svou činnost vykonává na základě oprávnění vydaného Ministerstvem životního prostředí, které dohlíží nad jeho vznikem a fungováním, neboť kolektivní systémy nakládají s významnými finančními prostředky. Zákon č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností přísně reguluje pravidla pro společníky, kteří kolektivní systém mohou založit nebo pravidla pro financování a hospodaření s příspěvky.
Seznam kolektivních systémů s platným oprávněním vede Ministerstvo životního prostředí zde. Kolektivní systémy oprávněné zajišťovat plnění povinností vůči solárním panelům jsou označeny pod podskupinou elektrozařízení „4b“.
Zákon o výrobcích s ukončenou životností stanovuje výrobcům, resp. kolektivním systémům vytvořit veřejnou sít míst zpětného odběru. Konkrétně je určeno, že v každé obci s počtem obyvatel vyšším než 10 000 musí být zřízeno minimálně jedno veřejné sběrné místo, přičemž tato sběrná síť je určena především pro provozovatele menších solární elektráren (do 30 kWp). Seznam všech míst zpětného odběru pro různé typy elektrozařízení je dostupný v tzv. Registru míst zpětného odběru elektrozařízení, který vede Ministerstvo životního prostředí.
